1. den Stezka Českem z Rehau do Kraslic

1.DEN. Pocity: totálně přepálený start 58km z německého Rehau do Kraslic. Ráno budíček v 5.30h. Vyskočila jsem z postele relativně rychle, vlak nečeká. Bohouš mě hodil s Hačíkem a čivavaběžkou na Smíchov. Byla jsem nervózní, abych nastoupila do správného vlaku, abych koloběžku uměla pověsit na hák, abych to všechno pobrala. Hačík mi to moc neusnadňoval. Musela jsem ho nést do všech schodů. Na nástupišti jsem se seznámila s jednou milou paní z Plzně (viz video ve vlaku). Ta byla velkou psychikou oporou. Vlak měl 20 min zpoždění, což mě trochu děsilo, protože v Chebu bylo na přestup jen 12 minut! Vlak přijel. Rychle jsme s paní hledaly vůz 367, kde byly ty háky na kola. Byl až úplně vzadu. Musely jsme běžet. Nastoupily jsme do posledního vagónu správného čísla, ALE….? Na špatné straně. Takže jsem musela projít celou úzkou uličkou mezi sedadly, kde to bylo přesně na milimetr, abych vůbec projela. Do toho se vlak rozjel, tak jsem balancovala s Hačíkem jak strom ve větru. Lidi se usmívali a cyklisti asi koukali, kudy to chodím. No první zážitek máme za sebou . Koloběžku jsem ve spolupráci s paní z Plzně úspěšně pověsila a šla si sednout. Volná byla 2 sedadla za mou místenkou, tak jsem si sedla tam, ať máme s Hačíkem prostor. Ten to během pár minut zalomil a dost hlasitě chrápal. Cesta ubíhala rychle. Ve vlaku jsem si koupila kafíčko a bagetu k obědu. Paní v Plzni vystoupila, tak už jsem jela sama směr Cheb. Ptala jsem se průvodčího, jestli ten vlak do Rehau stihnu. Prý se nemám stresovat. Ok. Jinak lístky staly cca 750 kč. To mi přišlo trochu přísný. Ale bylo to moc pohodlné cestování. V Chebu jsem vystřelila z vlaku jako raketa. Hačíka nesla ze schodů v koši i s koloběžkou. Není čas to všechno odnášet po částech. Vlak jsme opravdu stihli. Byla tam dost rázná průvodčí. Když jsem se zeptala, kam můžu dát koloběžku, v tomto vlaku nebyly místenky, tak tiše ukázala jen prstem do prostoru pod okny. Když jsem jí předložila elektronikou jízdenku v aplikaci, tak mě pochválila a „roztála“.. Prý to málokdo kupuje dopředu a nejhorší jsou Němci v rámci kupování lístků a koukla se směrem na mou sousedku. Postupně všichni z vlaku vystupovali a já tam zůstala sama s tou Němkou. Ta si se mnou chtěla povídat, i přesto, že jsem ji anglicky řekla, že německy neumím. Očividně zase ona neuměla anglicky. Mluvila asi 15 minut, tak jsem se jen usmívala a pokyvovala. Těžko říct, co říkala.. V Rehau jsme vystoupili do nádherného počasí a vydali jsme se na začátek stezky. Nejzápadnější bod ČR. Cestou mě zaujaly krávy u domu (viz foto). Jeli jsme lesem a užívali zpěv ptáků. 300 m před cílem jsme špatně zabočili a v lese to absolutně nešlo projít. Musela jsem se vrátit. Každopádně jsem díky tomu přišla na první průšvih. Boty! Prošla jsem vysokou trávou a během vteřiny byly boty durch. Totální rybník. Po chvilce jsem se napojila na správnou cestu a byla tu! U chatičky stála moc sympatická paní a pán s  Baruškou. Paní se na más zadívala a zeptala se, jestli si nás může vyfotit, že jsme pro ní zážitek . Moc mě to potěšilo. Zážitkem jsem ještě nebyla. Chvilku jsme si společně povídali. Jmenovali se Yvona a Honza z Plzně. Možná to budou číst, tak dávám do fotek jejich fotku, aby si ji stáhli .. Ve schránce u chatičky jsem vložila PIN stezkařů a našla pohledy. Jeden jsem vyplnila pro rodiče, dala peníze, vrátila zpět a zase zamkla. Je to moc hezká služba. Postupně se z tohoto místa stal Václavák, tak jsme šli. Cesta vedla přes kořeny… To byla dobrá zkouška koloběžky. Cestou jsme se pořád potkávali s milou paní a pejskem jménem Laskonka. Měla vysoké tempo a přitom to byla paní v letech. Úžasná. Když jsme projížděli Aší, tak mě to moc nebavilo a už jsem chtěla být z města pryč. Obec Krásná byla taková klidná. Dorazili jsme k rozhledně Háj. Tam bylo moc hezky, tak jsme se zdrželi. Procházeli jsme kolem kempu, kde jsem chtěla původně spát, ale protože jsem měla strach z deště, tak jsem nakonec vzala penzion U krtka v Kraslicích. To mělo nevýhodu v tom, že tam musím do 20h dojet. Což vypadalo původně jako jednoduchý úkol. Projížděli jsme postupně různými vesničkami, ale po opětovném přechodu hranic jsem kvůli aplikaci Cyclers v německém lese trochu zabloudila. Ukazovala mi cesty i přesto, že tam nebyly. Musela jsem Hačika i koloběžku přehodit přes ohradnik a jít chvíli po nějaké louce, protože v místě údajné cesty byly ostružiny. Špatný terén a bahno mělo za následek skluz 1.5h. Když jsem se nakonec vyhrabala z lesa na silnici, tak mi aplikace ukazovala zase cestu do lesa (15km). To už jsem po předchozím zážitku nechtěla. Zvolila jsem jistou po silnici, ale delší (20km). Postupně jsem zjišťovala, že to do 20h nestíhám, tak jsem volala do ubytování, jestli na mě počkají . Prý můžu přijít klidně ve 21h, že mám pak zavolat a řeknou mi PIN ke schránce s klíčem. Těch 20km bylo totální asfaltové peklo!!! Nekonečné kopce, ozvalo se zase bolavé koleno, ve kterém mně škubalo, do toho začalo pršet a stmívat se. Šel na mě totální pocit zoufalství a bezmoci. Dokonce jsem přestala i fotit. A to je co říct. To je jako když kuřák přestane mít chuť na cigarety. Koloběžku jsem vedla, do kopce se nedalo jet. Tep jsem měla kolem 170ti (podle aplikace v hodinkach). Hačík byl promoklej, ale statečnej. Když jsem se blížila ke Kraslicím, tak byly kopce dolů. Jela jsem asi 30tkou poprvé po mokré silnici. Bylo šero a do toho mě kapky deště štípali do očí. Proklínala jsem se za nápad si dát ubytování takhle daleko. Kdyby to byla rovina, ale ty kopce byly masakr. Každopádně přesně ve 21h jsem dorazila do cíle. Ten úsměv na fotce u cedule Kraslice není úplně upřímný. Zapadla jsem v pokojí do vany, která byla hned vedle postele a asi hodinu jsem se „louhovala“ ve vařící vodě. Byla jsem zmrzlá, vyčerpaná a úplně na pokraji sil. Denik jsem tudíž nepsala, protože jsem měla problém i strčit nabíječku do telefonu. Takže ponaučení. Nikdy si nebudu rezervovat ubytování dopředu, když nevím, kam dojedu. Ale to jsou cenné zkušenosti . Tak zase zítra druhý den.

Fotogalerie ZDE